http://janvytiska.com/

info@janvytiska.com

http://www.facebook.com/jan.vytiska/

https://vimeo.com/user3769051/


1985 born in Praha

Studies
2005–2010 University of Ostrava, Faculty of Fine Arts
(Department of Intermedia Studies)

Solo Exhibitions
2007 Klub Vrah, Rožnov pod Radhoštěm
2008 KiljÚ fakjú, Galerie Skutečnost, s Pavlem
Dvořákem, Praha
2009 Bez názvu, Galerie mladých, s Janem
Šrámkem, Brno
2010 Valašský hřebec, NoD, Praha
2010 Sklenick, Brno
2010 Best off, Soda galery, Bratislava
2011 Valašský hřebec,Nova síň,Ostrava
2011 Valašský hřebec aka zlodejíček z Prahy,galerie ferdinanda baumanna,Praha
2011 Mám taký film, vyrezávajú sa tam očká, chcem aby si ho videla!,Make up gallery,Košice
2012 Za každý zlomený srdce budu pykat v pekle,Industrial gallery,Ostrava
2012 Ten krásnej den, kdy skončil svět kterej si nenáviděla , Dům umění Opava
2012 Černý Sabat, galeri Kaple,Valšské Meziříčí
2012 Slzy v jejich očích, 3X3 Liberec
2012 Plameny mi rosily zrak, galerie Jiří Švestka,Praha
2013 DIABEŁ JEST STARY I ZMĘCZONY, galeria Szara, polsky Cieszyn

Group Exhibitions
2006 Pupečník, Důl Michal, Ostrava
2006 Domino Dinner aneb baník sparta 5:1, Galerie
AVU, Praha
2007 Jiří Suruvka uvadí, Galerie Jáma, Ostrava
2007 Ropovod 01, Galerie Emila Filly
2007 Galerie Sensor, Praha
2007 Contacts, Galerie Sýpka, Klenová
2008 Future artists, Galerie Aula, Brno
2008 Purple B-rain, Galerie Szara, Polský Těšín
2008 Popo popular, Galerie Hygienická Stanice, Praha
2009 Freeze Fest, Důl Landek, Ostrava
2009 Monster Horror Show, Galerie Hygienická
Stanice, Praha
2009 Tento vlak stojí ve stanici fuck, Galerie Stanica,
Žilina
2009 Šlehl na cop, Klub Vrah, Rožnov pod
Radhoštěm
2009 Kamera Oko Festival, důl Michal, Ostrava
2009 Praha!!!, Ateliery Úhonice, Praha
2010 120 x 120, 66 Gallery, Praha
2010 Teleport, Pivni bar, Brno
2010 Slabý ročník, Galerie Sýpka, Valšské Meziříčí
2010 Master Quest, Galerie 12, Zlín
2010 Next Wave (Ostravská současná scéna),
Galerie G99, Brno
2010 Gift, Karlin Studios, Praha
2010 Provoz, Důl Hlubina, Ostrava
2010 Ostravský polibek, (A)VOID Gallery, Praha
2010 Gärtner Fritz Gallery on the road, Polsko
2010 Start Point, GASK, Kutná hora
2010 Pod Jezevčí skálou, Galerie Nod, Praha
2010 Zvuk, buk, puk, suk, Galerie Cella, Opava
2010 Start point Selection, Galerie NTK, Praha
2011 Next Targets, The Chemistry Gallery, Praha
2011 Cena Kritiky, Galerie Kritiků, Praha
2011 Succor Punch!, La Place Forte, Paris
2011 Artbanka – kick off, Dvorak & Sec, Praha
2011 Museum of young art,Praha
2011 Art prague 2011,Výstavní síň Manes, Praha
2011 Lovu zdar!,Nitrianská Galerie,Nitra
2011 Dom Hrozy,fru fru gallery,Bratislava
2011 Česká malba nultých let 21. století,Wannieck gallery,Brno
2012 Zlínský salon mladých 2012, Galerie Výtvarných uměni, Zlín
2012 tune the eye, galeri Trafačka, Praha
2013 Folk - recyklace, galeri Tic, Brno
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

NEBE POKRYL ZLATÝ PRACH, NA ZEMI SE ROZHOSTILO ZLOVĚSTNÉ TICHO A ZAVLÁDLA TEMNOTA. JAN VYTISKA NENÍ DOBYTEK.

Inspirace špatnou estetikou už dneska snad nikoho nepřekvapí. Současný trend je dekadentní a jeho obliba je veliká. Na každém internetovém rohu (blogu) najdeme hned několik useknutých údů, vyvedených v zářivých barvách s výraznou obrysovou linkou, za kterou by se nemusel stydět ani Josef Lada. Oko visící volně na tkáni se stalo skoro neodmyslitelnou součástí téhle estetiky, podobně jako květinový motiv v secesi. Deformovaná těla zbavená pokožky a pohlavních orgánů se na obrazech volně potácejí a zaujímají nejrůznější obscénní polohy. Výrazové prostředky jsou definované, motivace pro jejich používání už míň. Vytiska maluje visící oko a amputovaný penis skoro na každý svůj obraz a má proto svoje vlastní důvody, které kolují jako lidové pověry – to první používá údajně proto, že mu jeho nevlastní bratr jednou vyprávěl historku, jak na svatební hostině zažil bitku, ze které jeden z hostů odcházel s vyteklým okem. Uřezané mužské genitálie mají zase původ ve vyprávění jeho otce, který na pracovním pobytu v Libyi viděl stejně zohavenou mrtvolu svého známého. To ostatní jsou už jenom noční můry.
Vytiska není žádný konceptuální malíř a už vůbec ne bravurní ekvilibrista ovládající nejrůznější malířské techniky. Nepotřebuje to, protože jak sám tvrdí, na zvládnutí jakéhokoli oboru lidské činnosti mu bude vždycky stačit přesně jeden rok a tři měsíce. To není žádný jeho špatný konceptuální projekt, ale jenom neskromný odhad, léta praxe a přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Na první pohled může snadno působit jako lhář, pankáč a malířský podvodník. Sám občas tuhle pochybnou teorii o vlastní osobě rád podporuje, protože jako každý oddaný obdivovatel a znalec bé-kultury (1), má slabost pro mýtus lidového hrdiny a pro sebestylizaci, která je jeho samozřejmou součástí, od Philla Marlowa přes Iggy Popa až po Ariela Pinka. Fascinace bé-kulturou, lidovou tvořivostí a nejrůznějšími formami pokleslého umění, je v jeho obrazech jasně čitelná. Ornamentální dekorativnost lidového umění nahrazuje sprostou lidovostí, postavy z laciných hororů na sobě mají lidové kroje a to všechno v kulisách polorozpadlých dřevěnic, kde se odehrávají ne zcela pochopitelné příběhy vystřižené z černé kroniky lidských dějin. Ať už jde o jeho malby, objekty, animace nebo o působení v audiovizuálním projektu (2), můžeme ho pořád vnímat jako moderního lidového vypravěče, kterému není pořádně rozumět. Jeho obrazy působí jako lidová moudra, která obsahují podobnou dávku eklektičnosti a svévolnosti. V jeho podání je umění, brak i lidová tvořivost součástí jednoho proudu, temného proudu kolektivního podvědomí.
Vytiskovy práce můžeme vzhledem k metodě jejich vzniku, vnímat jako post-apokalyptické reflexe mediální reality (3). Zjednodušeně řečeno jako netradičně pojaté výjevy z Pekla, nejtemnějšího zapadákova naší fantazie. Peklo se v závislosti na konkrétní náboženské teorii definuje různým způsobem. Jednou je to místo, kde lidské duše trpí věčným a neuhasitelným ohněm, jindy místo, kde se duše utrpením postupně očišťují. Podobně nejednoznačně působí i jeho práce. Některé starší obrazy obsahují prvky pop-kulturního optimismu (výraznější barevnost, symbolická duha, zasněžené hory) v kombinaci s dekadentním pesimismem (vyhřezlé oči, krvácející klády, cáry masa a mutanti). Výsledek připomíná perverzní očistec. Na novějších obrazech už pro takové spekulace není místo, ve vzduchu je cítit jenom zmar a smrad spálených těl. Postavy tu nezaujatě postávají, lhostejně a odevzdaně posedávají nebo leží. Zřejmě není co řešit, moc dobře vědí, kde se nacházejí a proč tam jsou. Tohle už není očistec, žádná naděje, žádný optimismus, zůstala jenom perverze. Bezvýchodnost situace je evidentní, nikdo nepochybuje o tom, že tyhle postavy nejsou zrovna ve svém nejlepším životním období. Jsou to vyhaslé existence, lidské trosky s vizáží sněžného muže, občas se objeví kozlí rohy. Peklo v plné své kráse.
Odevzdanost a apatie tvoří i podstatnou část jeho filmového jazyka. Ve svých pohyblivých obrazech rozehrává donekonečna se opakující smyčky nejrůznějších bizarních úkonů. Animace s názvem Mučírna (2010) je dostatečně výmluvným příkladem. Na zarámovaném obraze se nabízí pohled do interiéru s gotickým oknem, kde parta mutantů zcela rutinně provozuje svoje ďábelské řemeslo. Pila donekonečna prořezává nešťastníkův rozkrok, skřipec se věčně napíná, meč zas a znova dopadá na odsouzencův krk. Středověké vězeňské peklo v nu-rave-gothic podání. Loutková animace Libka (2010) zase svou rukodělnou estetikou odkazuje až někam do zlaté éry české animace, ovšem s pořádnou dávkou DIY (4). Dřevorubec monotónním pohybem připomíná spíš psychopata z dětského béčkového hororu, než dobráckého drvoštěpa z pohádky. Odevzdanost a opakování zůstává, na konci se přidá pointa v podobě rychlého švenku na vrávorající smrtku. Zdá se, že není úniku. Smrt není řešením, ale otravným společníkem, kterého se nemůžeme zbavit.
Na jednom ze svých posledních obrazů Srdce temnoty (2011) se Vytiska nechal inspirovat stejnojmennou knihou i její pozdější filmovou adaptací (5). Výsledkem je příšerná vize. Nebe se pokrylo zlatým prachem a dole pod ním se rozhostilo zlověstné ticho. Bytosti se začaly mezi sebou pářit, mechanicky a bez zábran kopulují ve dvojicích, v menších skupinkách nebo se ukájí samy. Tváře hustě porostlé chlupy, jako odraz jejich zpustlé duše, která je stejně hustě zarostlá hříchy. Tohle jsou živé mrtvoly v zajetí kultu mechanického opakování. Zavládla temnota.
Vytiskovy apokalyptické výjevy vycházejí z dlouhé tradice klasického evropského malířství. Podobnost s gotickými iluminacemi zobrazujícími pekelné hrůzy je na první pohled patrná. Silná obrysová linka, jednoduchá stylizace, volné nakládání s anatomií postav, výrazná a plošná barevnost. Pekelné výjevy jsou v evropském malířství většinou přeplněné postavami a téměř každé místo na těchto obrazech zaplňuje nějaký detail. Jako kdyby tu existovala určitá naděje (nebo jen zbožné přání), že v Pekle už není pro nikoho místo. Vytiska patří ke generaci, pro kterou je informační přehlcenost něčím zcela běžným a současné vizuální peklo zpracovává po svém. Internet je pro něj jen další variací na půl století staré téma globální vesnice. Na jeho obrazech jsou vesnice vypaléné a většinou, až na pár osamělých mutantů, také beznadějně opuštěné. Místa je tu pro všechny dost.
Pokud jeho starší obrazy vyvolaly u jednoho respektovaného teoretika umění nepříjemné vzpomínky na tvorbu insitního malíře Ringo Čecha, u těch novějších se pro srovnání nenabízí nikdo menší než Pivrnec, lidový hrdina toho nejpokleslejšího českého kresleného humoru. Tam, kde někdo narazí na zeď dobrého vkusu, se Vytiskovi začíná otevírat široké pole výrazových prostředků. Picabiovy rafinovaně nepovedené portréty dobových pin-up girls, se už dávno rehabilitovaly na velkých přehlídkách v souvislosti s novou generací zastánců špatné malby. Henry Darger už není neznámým podivínem z okruhu art brut, kterého znala jen hrstka zasvěcených odborníků a pár avantgardních muzikantů. Je čas poohlídnout se jinde.
V lidové mytologii se občas podaří dostat do Pekla, zachránit tam trpící duši a vrátit ji zpátky mezi živé. Vyžaduje to většinou silné přesvědčení, dobrou vůli a pevný charakter, jinak se celá mise může proměnit v katastrofu nelidských rozměrů. Vytiska se přehrabuje na smetišti lidové zábavy, oživuje prohřešky proti dobrému vkusu a maluje svoje obrazy. Nezbývá mu než věřit, že jednou ho Peklo nepohltí. V srdci temnoty je každá víra dobrá.

Jiří Havlíček

1) Vytiskův novotvar, vzniklý zkrácením pro něj příliš dlouhého označení „béčková kultura“ .
2) Vytiska je člen kapely Like She, stará se o veejaying a svojí přítomností na pódiu doplňuje dost specifickou image celé kapely.
3) Svoje motivy často hledá na internetu (Google image) a z nalezených zdrojů skicuje ve Photoshopu koláže, které používá jako předlohy pro výsledné malby a animace.
4) Populární anglická zkratka „urob si sám“.
5) Joseph Conrad (u Vytisky alias Pepi Kundarád ), The Heart of Darkness (1902) a Francis Ford Coppola (alias Fucking Fast Kopula), Apocalypse Now! (1977)

THE HEAVENS WERE COVERED IN GOLD DUST, OMINOUS SILENCE FELL UPON THE EARTH AND DARKNESS REIGNED. JAN VYTISKA IS NOT A SWINE.
These days almost no one is likely to be surprised by artwork inspired by the crude aesthetics of trash and pulp. The current trend is decadent and hugely popular. On every internet corner (blog) one can readily find severed limbs rendered in radiant colours with bold outlines that even Josef Lada could be proud of. An eyeball hanging out of its socket has become an almost inherent part of this aesthetic, analogical to the use of the flower motif in Art Nouveau. In these images, deformed bodies stripped of skin and reproductive organs stagger around with abandon, taking up various obscene poses. The elements of expression have been defined, but the motivation behind using them less so. Jan Vytiska includes a hanging eyeball and an amputated penis in almost all of his paintings and he has his own reasons for doings so, which do the rounds like modern folklore. He apparently uses the first motif because his stepbrother once told him a story about a fight he saw at a wedding party which left one of the guests with his eyeball spilling out of its socket. The origin of the severed male genitalia lies in a story told by his father who saw the corpse of an acquaintance mutilated in the same manner while on a work trip to Libya. The rest is simply the stuff of nightmares.
Vytiska is in no way a conceptual painter and certainly not a swaggering art “acrobat” commanding a diversity of painting techniques. He doesn’t need to be because - as he himself claims – he can master any field of human endeavour within a period of exactly one year and three months. This is not part of some kind of bad conceptual project, it merely reflects an immodest presumption, years of practice and the fact that he is convinced of his own exceptionality. At first glance he can easily give the impression of being a liar, a punk and a fraud. From time to time he likes to support this questionable theory about his own person, because like every devoted admirer and connoisseur of B culture (1), he has a weakness for the mythology of the popular hero, from Phil Marlowe through Iggy Pop all the way to Ariel Pink, as well as for the self-stylisation which is an integral part of this mythology. Fascination with B culture, popular creativity and the most diverse forms of inferior art is clearly apparent in his paintings. He replaces the ornamental decorativeness of folk art with an obscene ‘folkishness’, characters from cheap horror movies wear folk costumes on the backdrop of semi-dilapidated wooden cottages where not entirely comprehensible stories, as if taken from the dark chronicles of human history, are played out. He can be viewed as a somewhat incomprehensible modern folk bard, regardless of whether we happen to be considering his paintings, objects, animations or his involvement with audiovisual projects (2). His paintings give the impression of folk wisdom containing equal doses of eclecticism and gratuitousness. In his interpretation, art, pulp fiction and folk creativity are all part of one current, the dark undercurrent of the collective subconscious.
In view of the method of their creation, Vytiska’s artworks may be seen as post-apocalyptic reflections of media reality (3). In a nutshell, they can be viewed as non-traditionally interpreted tableaux of scenes from Hell, the darkest backwaters of our imagination. Hell can be defined in various ways according to specific religious theories. At one juncture it’s a place where human souls suffer eternally, burning in inextinguishable flames, at another it’s where souls are gradually purged through suffering. Vytiska’s work gives the same ambiguous impression. Some of his older paintings contain elements of pop-cultural optimism (bold colours, symbolic use of the rainbow, snow-clad mountains) combined with decadent pessimism (eyeballs hanging out of sockets, bleeding wooden logs, strips of meat and mutants). The result is reminiscent of a perverted purgatory. There is no room for similar speculations in his new paintings, only the smell of decay and the stink of charred bodies hang in the air. Figures stand around dispassionately, sitting or lying down apathetically and with resignation. They probably have nothing to worry their heads about, they know full well where they are and why. This is no longer purgatory, there’s no hope, no optimism, only perversion remains. The desperate nature of the situation is evident; no one doubts the fact that these figures are not exactly having the best times of their lives. They’re burnt-out existences, human wrecks with the faces of sasquatches; at times goat horns make an appearance. Hell in all its glory.
Resignation and apathy are also a significant element of Vytiska’s film language. In his moving images he sets into motion eternally repeating loops of the most diverse bizarre acts. The animation Torture Chamber (Mučírna, 2010) is a sufficiently telling example. The framed image shows an interior space with a gothic window where a gang of mutants go about their infernal business in an entirely routine manner. A saw perpetually slices through a poor wretch’s groin, another is forever being stretched on the rack; a sword falls down again and again onto yet another convict’s neck. A new-rave-gothic version of medieval prison hell. With its aesthetic of the handmade, the puppet animation Libka (2010) on the other hand refers back to some point in the golden era of Czech animation, albeit with a major dose of DIY. With his monotonous movement the lumberjack looks like a psychopath from a B horror movie for children rather than a good-natured woodcutter from a fairytale. The resignation and the repetition remain, at the end there’s a denouement when the frame quickly pans to a tottering Grim Reaper. There appears to be no escape. Death is not a solution, but rather a pestilent companion whom we cannot get rid of.
For one of his most recent paintings, Heart of Darkness (Srdce temnoty, 2010), Vytiska drew inspiration from the book of the same name, as well as its later film adaptation (4). The result is a horrifying vision. The heavens are covered in gold dust and down beneath them an ominous silence reigns. Creatures have begun to mate, mechanically and with abandon they copulate in couples and smaller groups, some of them gratify themselves. Faces thickly overgrown with hair are a reflection of dissolute souls as thickly covered with sins. They are living corpses held captive by a cult of mechanical repetition. Darkness reigns.
Vytiska’s apocalyptic tableaux connect to a long tradition of classical European painting. The similarity with gothic illuminations depicting infernal horrors is evident at first glance – bold outlines, simple stylisation, free treatment of the anatomy of the figures, a distinct and even distribution of colour. The majority of infernal tableaux in European painting are cluttered with figures and almost every part of the surface includes a detailed depiction. As if some hope (or merely wishful thinking) existed that there’s no more room for anyone else in Hell. Vytiska belongs to a generation for whom information overload is something entirely commonplace and he deals with contemporary visual hell in his own way. For him the internet is just another variation on the half-century old theme of the global village. The villages in his paintings have been burnt out and for the most part they are hopelessly deserted, except for a few solitary mutants. There’s plenty of room for everyone here.
While for one respected art critic his older paintings brought back unpleasant memories of the work of the naive painter Ringo Čech, the more recent works offer a comparison with no one lesser than Pivrnec, a popular hero and exponent of the crudest of Czech satirical cartoons. Where others encounter the boundaries of good taste, Vytiska sees an open expanse of means of expression. Picabia’s artfully ineffectual portraits of period pin-up girls have for a long time been rehabilitated at major art shows by the new generation of advocates of bad painting. Henry Darger is no longer an unknown art brut eccentric who was once familiar only to a handful of informed experts and a few avant-garde musicians. It’s time to look elsewhere.
In folklore, every now and then someone manages to get into Hell, save a suffering soul and return to the land of the living. Mostly this requires powerful conviction, a strong will and tenacious character, otherwise the whole mission can turn into a catastrophe beyond human dimensions. Vytiska rummages through the scrapheap of popular entertainment, reviving transgressions against good taste and making his paintings. He can only hold on to the belief that he won’t one day be devoured by Hell. Every faith is important in the heart of darkness.

text: Jiří Havlíček
translation: Marek Tomin

1) Vytiska’s Czech neologism b-kultura is a shortening of béčková kultura referring to cultural phenomena such as B movies.
2) Vytiska is a member of the band Like She, performing as a VJ and playing an important role in the band’s highly specific image.
3) He often looks for his motifs on the internet (using Google image), sketching collages from found resources in Photoshop and then using them as templates for his paintings and animations.
4) Joseph Conrad (nicknamed Pepi Kundarád) - The Heart of Darkness (1902); and Francis Ford Coppola (nicknamed Fucking Fast Kopula) - Apocalypse Now! (1977).